Inspirála

Neočekávej naplnění svých potřeb z okolí, naprosto vše najdeš v sobě. Nemusíš reagovat. Postačí tvůj respekt, vnímání a přijetí sebe. Uspokojovat své potřeby z venku je cestou ven od sebe. Je to situace, kdy topíš v domě, ale máš u toho stále otevřená okna. Kdy jsi tu zase jen pro to vnější, či pro druhé a odvádíš svou energii a pozornost od sebe. Plýtváš energií a utíkáš od podstaty-od sebe. Potřeba jistoty přichází v pochopení, že jsi v bezpečí pokud stojíš pevně sám/sama za sebou a jsi si vědom/a sám/sama sebe – jsi sebevědomý – sebevědomá.

Potřeba uznání a důležitosti přichází v pochopení, že děláš správné věci – co je pro tebe správné určuje tvůj vnitřní pocit.

Potřeba uspokojení přichází v pochopení, že svůj hlad utišíš bezdpodmínečným přijetím sebe sama v myšlenkových stavech věčné nespokojenosti s tím, co žiješ tady a teď.

Potřeba lásky přichází v pochopení, že jsme všichni propojení a tak tvá sebeláska k tobě automaticky přivádí lásku ze všech stran.

Co je za věčnou nespokojeností s tím, co žiješ právě teď?

Někdy je to jen urputná snaha o pozornost.

Věčně nespokojené dítě, které kdyby ukázalo spokojenost a bylo spokojeným dítětem – přišlo by o permanentní pozornost okolí, neboť stejně jako v dětství – negativní pozornost je také pozornost.

A tady už žiješ svůj ROZPOR – chceš spokojenost, ale vlastně k ní máš odpor. To, co bys tolik chtěl/a žít v životě, to máš v odporu. Protože ztratit zájem okolí, věčnou touhu po odezvě, je pro takové nespokojené – neuspokojené – nenasycené – nedomazlené – prázdné dítě, jako zemřít. Neboť strach z opuštění rodiči (vnějším) je instiktivní smrt, kterou dítě nemůže samo přežít.

A proto raději sytí svou vnitřní prázdnotu věčným uspokojováním vnějších potřeb – aby neztratilo pozornost, aby nezemřelo opuštěním. Sytí prázdnou díru, která nemá dno. Je zcela bezedná a dokud tuto prázdnotu živí svou pozorností, svou touhou jí zaplnit a uspokojit čímkoli vnějším – sexem, jídlem, alkoholem, obdivem, uznáním, pak jen sytíš něco, co naplnit vnějším nelze. Je to nymfomanka, která cítí jen sérii krátkodobých úlev, zatímco její hlad se uspokojováním této potřeby neustále zvětšuje. Proč? Protože jestliže se sytíš jídlem až do prasknutí, přichází po krátkodobé úlevě ještě horší pocit ze sebe sama. Hněv k sobě tak velký, nenávist k sobě, která říká, podívej se, zase jsi to nezvládl/a, zase jsi selhal/a, zase tě to ovládá a nemůžeš bez toho žít. A co je tím HLADEM, tou prázdnotou? Samota tak velká a neukojená. Touha po pozornosti, pro kterou uděláš cokoli. Touha přežít – i když cenou za dočasné úlevy je věčná nespokojenost se sebou samým. Nelži si do kapsy, pokud si říkáš, že chceš žít spokojený život – je tu rozpor. Máš strach žít spokojený život, převzít zodpovědnost sám/sama za sebe. Protože jen tvá nespokojenost – tvůj pláč, tvůj hlad, tvá NEMOC… k tobě přiváděla pozornost rodičů. Zbytek jsi už nějak přežil/a… a proto jí ještě potřebuješ… proto „chceš“ svou nespokojenost se životem a se sebou. Je pro tebe vším – oni jsou pro tebe vším, ty pro sebe nic.

Jediným východiskem je pustit se zájmu okolí a uspokojení přes vnější věci. Rozpustit v čaji cukr odporu ke spokojenému životu v sobě, bez zájmu okolí. Připustit si ten věčný rozpor. Právě proto na tebe nic nefunguje, i když všechno vlastně již víš. Nikdo ti s tím nepomůže – jen ty. Jen tvé rozhodnutí se již pustit a převzít zodpovědnost za svůj spokojený život. Vědět můžeš, ale proč to nežiješ? Protože máš strach. Strach, že když se pustíš, zemřeš.

Ano, zemřeš… zemře tvé staré já, které baží po pozornosti. Zemře tvá osobnost a nastoupí tvé pravé JÁ… Dej si veškerou laskavost a trpělivost, než se odvážíš skočit… Na druhé straně je velké NEZNÁMO… to nikdy není známé. Pro nikoho z nás, ale je tam spokojenost, naplnění, život…

Nejsi tu pro druhé, jsi tu s nimi.

Jsi tu pro sebe, pro vlastní naplnění jedinečného životního potenciálu, který máš právě jen ty…**