Inspirála

Každý člověk usiluje o rovnováhu. Chce zmírnit svůj strach a posílit radost a spokojenost. Chce vazbu na druhé, ale přesně v takové vzdálenosti,
aby neúměrně nevzrostl strach z pohlcení. Chce svobodu, ale přesně v té míře, aby ještě cítil naplnění z citové vazby
a nezačal narůstat strach z osamění..

Každý člověk, který žije
a dokonce i ten v kómatu
(a z filosofického pohledu dokonce i ti po smrti)
je ve stavu jakési psychické rovnováhy,
ať už si ji zajišťuje jakkoliv

• třeba kompenzačně přejídáním, pitím,

  běháním ultra maratónů, mnohahodinovým pláčem,

  nekonečnými telefonními hovory, samotou,

  dlouhým spánkem, krátkým přerušovaným spánkem,

  přepracováním, smrtí…

  Psychika nemůže zůstat ve stavu nerovnováhy

  a sáhne po jakékoliv úlevě.

Cokoliv tedy člověk dělá, ať už to vypadá
jakkoliv nezdravě, je nějakým esenciálním způsobem důležité
pro zachování rovnováhy jeho psychiky.

…

Může se samozřejmě postupně pokoušet řešit zdroj své nerovnováhy,
opravit ten malý vysílač a do doby, než ho opraví, hledat
zdravější kompenzační mechanismy
anebo širší paletu těchto vyrovnávacích prostředků, aby nepadal do těžkých závislostí
na jedné jediné látce, aktivitě, člověku…
a do jeho dnů se tak dostalo více
světla a vzduchu.
Zajištění psychického bezpečí a rovnováhy
je ale tak životně důležitý úkol, že jakékoliv změny v této oblasti
jsou pociťovány jako nebezpečné a nežádoucí.
A obvykle se musí objevit
nějaký silný motivační prvek,
aby měl člověk vůli cokoliv měnit.

…

Takovou motivací bývá zejména
partnerský vztah.
Sedím si tak na svém soudku kompenzací

• jsem například citově rezignovaný člověk –

který svou vnitřní rovnováhu našel
v udržování bezpečné vzdálenosti v partnerství.
A vtom se objeví člověk, jehož emocionalita
proudí volněji
a ve mně se něco začíná dít
Je to směsice slasti a hrůzy.
Ten druhý chce být tak blízko!
To je ale v rozporu se vším,
co mě doposud chránilo
před psychickou bolestí, zranitelností.
Cítím, jak ve mně něco taje,
ten vztah je pro mně neuvěřitelně cenný,
ale druhý tlačí příliš.

Chce, abych se choval v souladu
s jeho mechanismem psychické rovnováhy,
abych byl blízko.
Ale soustava mých ozubených koleček,
závaží, zrcátek, dalších hejblátek,
celý ten kladkostroj mého obranného equilibria
na to není nastavený.
A v záchvatu slepé touhy zachránit se
se začnu stahovat ještě víc.

…

Nikdy nepožadujte na druhém změnu
jeho chování.

Tím požadujete, aby se rozbil
a chodil po střepech.

Uvrhnete ho do nerovnováhy.

Jakákoliv změna musí být organická,
hladká a přirozená.

Je potřeba hodně poctivosti, pokory a spolupráce
Pokud chcete například větší blízkost,
musíte nejdřív zvýšit pocit bezpečí partnera
tím, že ho přijmete, jaký je.
Pak mu vysvětlíte, jak je nastaven váš kladkostroj
a přiznáte, že by předl a vrněl blahem,
kdyby partner dělal to či ono.
Ale že chápete, že partnerův hodinový strojek
je nastaven jinak a dobře mu slouží
Můžete ho poprosit a dát mu návod,
jakými gesty a činy vám může dát
pár sladkých odměn.
A zároveň ho ujistit, že pokud to dělat nebude,
budete si život užívat i dál
a že váš vztah je pro vás cenný
Pak teprve se vaše postoje,
a dokonce i potřeby,
mohou začít postupně sbližovat.

…

A pozor na euforii z jednotlivých úspěchů, na naději, že jste partnera „už opravili“.

Jakýkoliv vývoj bude spíš taneček

• dva kroky dopředu a jeden dozadu.

Čím rychleji ten vývoj probíhá,
tím víc se partner potřebuje ujišťovat, že se může vracet k sobě, domů, a chvíli se pohoupat v lanoví
svého kladkostroje.

…

Věřte, že jakékoliv chování partnera
(odtažitost, hysterie, hněv, útěky, obsese…)
má pro jeho psychiku velký význam,
drží něco důležitého pohromadě. Jakákoliv změna může přijet,
ale jen postupně, skoro nepozorovaně na voze, který táhnou koně respektu a velkorysosti.

Iveta Havlová