Inspirála

„Cti otce svého a matku svou abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi“ je prastaré židovské i křesťanské pravidlo, zákon Desatera. Rodiče jsou naše nejbližší duše, které se vydaly na Zemi v předstihu, aby pro nás pečlivě, neomylně a s láskou zajistili realizaci naší karmy, našich nedokončených pozemských příběhů, všech následků všech skutků, které jsme učinili ve svých životech na Zemi. Rodiče si sami vybíráme, stejně jako místo, kulturu, a dobu, ve které chceme uskutečnit svoji lekci :-) Vesmír je dokonale spravedlivý. Všechno, co prožíváme, jsme si sami vyrobili, připravili a zasloužili v tomto nebo předchozích životech. Jsme absolutními autory svojí situace. Autorské právo je taky Boží nebo chcete-li přírodní zákon.

.....

V kontextu mého vnímání psychologie jsou rodiče bránou duše pro vtělení člověka na Zemi. Lidská duše i duch jsou nesmrtelné. Pokud je jejich život věčný, logicky vyvstává zajímavá otázka, kde hledat počátek :-) Ale to nechme na jindy… Jenom připomínám, že naprostá většina z nás nejsme na Zemi žádní nováčkové, a pokud právě Vás přitáhl tento text, je téměř jisté, že máte za sebou na naší planetě už pár stovek životů v lidském těle.

Dobrý článek by neměl být dlouhý :-) Proč hned na úvod rozšiřuji téma? Každý z nás máme svoji karmu. Karmu definuji jako příběh, nebo naše lidské příběhy, které ještě neskončily a které trvají napříč pozemskými životy člověka. Každý příběh musí skončit dobře. Pokud nestihneme zažít happy-end svého příběhu do okamžiku svojí smrti, je potřeba se do příběhu vrátit v dalším životě… ale jak to technicky zajistit?

Rodiče!

A jak už je Vesmír nekonečně komplexní a neuvěřitelně jednotný máme tu další rovinu k uvědomění: My a naši rodiče, potomci a předci jsme jedno fyzické tělo. Já vím. Je to k neuvěření. Ale svoji maminku a tatínka máte komplet zabudované v každé buňce Vašeho těla. Z hmotného hlediska nejprve v genetické informaci, pak v každé realizované buňce a nakonec ve fyziologii, podobě, gestech… smýšlení, přesvědčení, tradici… Naši rodiče jsme my. Ačkoliv nejsme fyzicky srostlí, jsme jedno tělo s určitou mírou jednoho ducha a jedné síly (cizím slovem energie :-) A navíc, rodové tělo je podobně nesmrtelné jako duše i když podléhá neustálé změně, která je však podmínkou jeho znovuzrození (panebože jak jednoduché a geniální :-)

…

Kdo z nás má děti, které dospívají, často má příležitost uvědomit si, že se mezi nimi a námi děje to samé, co se dělo mezi námi a rodiči a že ten můj syn je celej děda… Ale nejsem to náhodou taky já? Názornými signály rodinné jednoty jsou moje vlastní tělesné i psychologické projevy spojené s přibývajícím věkem. Hekání, hrbení, brblání :-) Dyť já jsem jako můj táta!

Všechno, co nás na našich rodičích hněte, jsme my sami! Uvědomuji si, že nemohu změnit svoje rodiče, dokonce ani svoje děti. A tak zkouším změnit sebe… A víte že to funguje? Vite, že moje vztahové problémy v rodině prací na sobě mizí? Troufám si říci, že už mě toho na tátovi tolik nevadí, ale co víc, uvědomuji si, že jsem prací na sobě změnil sebe, svoje rodiče i svoje děti. No bodejť. Jsme jedno tělo.

A tak je dobré si uvědomit, že rodiče jsou nejen branou, ale i obrazem, zrcadlem a součástí našeho těla a našeho života. Pokud svým rodičům nebo dětem cokoliv vyčítáme, zazlíváme, nepřijímáme je nebo je dokonce za něco trestáme, potom vyčítáme, zazlíváme, nepřijímáme, nebo dokonce trestáme sami sebe. A tak pácháme řetězovou rodovou škodu :-)

Všechno zlé je pro něco dobré. Vrátíme li se opět k Bibli, všechno zlo musí být vykoupeno Láskou. To chápu tak, že v okamžiku, kdy se cítíme ublížení nebo zranění, když se nám něco nepovede, máme vždycky ve svém srdci obrovský ranec Lásky, která chce ven a chce všechno napravit a proměnit v happy-end, protože to je taky přírodní zákon. Řeka, která zaplaví krajinu, přináší do údolí nový život. Ale my máme v mysli historický vzorec, že každé zlo musí být potrestáno. A tak léčíme zlo zlem. Je jedno jestli řešíme sebe nebo své blízké. Jedno jsme. Tahle léčba asi moc účinná nebude :-)

A tak jsem se do toho dal. Rozhodl jsem se, že se naučím svoje rodiče obejmout, což jsem od puberty neučinil :-) Nebylo to lehké, dokonce jsme na tom vědomě dělali společně. A po nějaké době se to podařilo. A hned jsem pocítil výsledky: můj život a emoce se stabilizovaly, ale zůstaly partnerské problémy a taková nějaká věčná nespokojenost a vykořeněnost.

A protože jsem pochopil, že všechny bolesti, slabosti a traumata života, ať se odehrávají jakkoliv kdekoliv a kdykoliv jsou zároveň zhmotněny a manifestovány ve vztahu k rodičům, udělal jsem další krok na cestě k nim. Rozhodl jsem se otevřít jim svůj život, počítat s nimi, něco s nimi dělat, slavit, mít společný projekt. Trvalo to déle, ale šlo to. Bavíme se, o společných zájmech a rozvíjíme je. Rodiče si pořídili přírodní chov včel a to je najednou možností a radosti!

A můj život se změnil. Rozpadl se mi partnerský vztah, opustil jsem svoje přátele, přestěhoval jsem se na místo, kde začínám znovu a v nových podmínkách, neznámý a nový. Je to dobře, nebo špatně? Ale kuš, všechno je dobré :-) Můj život se čistí a vytváří prostor pro nový začátek. A protože to tentokrát chci udělat jak nejlépe umím, zaměřil jsem se zase na svoje rodiče.

Konečně jsem našel odvahu říci tátovi, co jsem nikdy neřekl: „Ty jsi mě celý dětství oslovoval blbečku“. „Panebože, to jsem nikdy neřekl“, odpověděl na to táta.

Tak.

Co s tím?

Já myslím, že mu to někdy ulítlo, ale mě s mými příběhy bez happy-endu to stačilo k tomu, abych z toho vyrobil drama a začal trestat sebe, tátu, děti a celou rodinu.

A tak prosím svoje rodiče i děti za odpuštění všeho zlého, co jsem řekl, udělal i pomyslel, ať v tomto nebo v minulých životech, to není důležité, ono je to tady. Omlouvám se a miluji Vás z celého srdce.

Všechno je v mých rukou.

A díky moudrosti Vesmíru budu mít příležitost ke smíření vždycky. Dokonce se bude víc a více otevírat, až moji rodiče budou potřebovat moji pomoc a pozornost, unaveni stářím. A pokud bych tuto příležitost propásl, budu moci, než umřu, milovat v nejintimnějším intimitě slabosti stáří svoje děti :-)

…

V Chocni 17.9.2015 věnuji Mamince, Tatínkovi, dětem, ženě, partnerkám a Michalovi :-)

Arch. Petr Hájek

Kontakt: http://atelierhajek.blogspot.cz/p/soma.html