Inspirála

.. ano, dávno tomu a přeci jsou ty vzpomínky na plynutí v souladu a v radosti tak živé.. Nyní je podstatně důležité zaměřit naši pozornost k sobě, do svého nitra, do svého srdce, poznat své pocity, přijmout je včetně těch „tmavých“ a prostřednictvím objevování lásky v sobě je proměnit. Také vnímám, že stav počasí zde na planetě Zemi je spjatý s kvalitou emocí a pocitů lidí a že jej můžeme svým globálním vyladěním ovládat. Vím, že se stále více lidí probouzí z nevědomosti, začíná vnímat provázanost mezi sebou a celým okolním světem a přebírá zodpovědnost za sebe, své myšlenky, svá slova, své činy, za svůj život… Láska je všemocný lék a každý jsme lékařem ..Přečtěte si krásný článek o souladu, jednotě, o našem vzdálení se a návratu.. (Jitka T.)

Běžím. Cítím soulad každého svalu ve svém těle. Běžím. Běžím se svým druhem. Bok po boku. Cítím jeho srst jemně se dotýkající mé srsti. Cítím jeho líc na mé líci. Běžíme jen tak, pro radost. Vpravo od nás spadá krásný čistý vodopád, vlevo se vzpíná hora. Běžíme údolím řeky k Chrámu, jenž se mohutně vzpíná na konci údolí. Kolem nás je soulad. Nerosty, rostliny, bytosti, všichni žijí svým životem. Mohou volně přecházet z jedné formy bytí do druhé. Hlavním konem je láska. Láska k bytí a k životu samému.

Běžím se svým druhem k Chrámu vzdát úctu Tvůrci a prokázat pokoru lásce, radosti a smíru vládnoucím zdejšímu údolí a celé Zemi. Vím, že mohu být člověkem stejně tak jako vlkem, rybou, koněm, růží nebo křišťálem. Čímkoli, čím se mi bude chtít. Jsem ale vlčice. Prožívám veliké štěstí po boku svého druha. Můj druh – vlk – je stejně šťasten v této podobě. Proto jdeme, běžíme, možná letíme do Chrámu vyjádřit svůj dík za naplněnou lásku, kterou smíme prožívat, a za dar tvoření, který smíme sdílet.

Běžíme. Svaly jen hrají, těla se vlní. Ach, jak něžný je každý dotyk našich srstí. Běžíme. Cesta se zdá být bez konce, ale to jen my si ji tak užíváme. V dálce už vidíme se tyčit majestátní sloupy Chrámu. Jak se přibližujeme, vyvstává schodiště, široké, s bílého mramoru. Pod ním se vine potůček z čistého, jiskřivého pramene. Dovádí v něm vydry. Běžíme. Vnímám svůj dech i dech svého druha. Již jsme na úpatí schodiště, ale vydry nás svojí hrou zlákají, přidáváme se a dovádíme s nimi. Po chvíli dovádění ulehneme na palouček v blízkosti vody, bok po boku, líc u líce. Oddechujeme.

Po krátkém odpočinku se vydáváme do Chrámu. S úctou stoupáme po schodišti. Víme, že v Chrámu můžeme vyměnit svá těla, můžeme cestovat na jiné Země i do jiných galaxií. Stoupáme s úctou. Nechceme nic měnit. Jsme šťastni ve vlčích tělech a na Zemi, kde žijeme. Kráčíme do Chrámu proto, abychom poděkovali za vše, co nám bylo dáno. Pokora a láska, láska a pokora. Radost a štěstí. To jsou jediné emoce, které vládnou údolí a Zemi.

Po návratu z Chrámu opět dovádíme s vydrami, odpočíváme, hrajeme si. Cítím každý dotek svého druha, každé pohlazení jeho srstí. Ztrácím pojem o čase, ten není vůbec potřeba vnímat. Je hojnost potravy a všeho. Není třeba zabíjet. Život plyne v ladu a radosti. Všichni jsme spojeni skrz Svědomí (Společní Vědomí Lidí a Bohů), dokážeme spolu komunikovat, není potřeba řeči. Známe svoje potřeby i pocity. Jsme jedno a Jednota.

Najednou se ale objeví nad vrcholem údolí ohromný černý mrak. Nic netušící obyvatelé na něj hledí se zvědavostí. Neznají strach a obavy. Mrak se zvětšuje. Přináší sebou silný vítr, sníh a mráz. To obyvatelé údolí neznají. Splašeně pobíhají. Země mrzne a pokrývá se sněhobílou záplavou. Mrzne čím dál víc. Černý mrak je ztělesněním zla, které napadlo údolí. Země ten nápor zla nevydrží a na mnoha místech puká. Bytosti zla, které se zničehonic všude vyrojily, zabíjí bezbranné obyvatele údolí. Jsou to jatka. Dívám se na vše už „z hůry“, byla jsem zabita mezi prvními. Mé srdce pláče a překypuje ohromnou bolestí, když vidím, co se děje. Bolest, kterou zažívá můj druh, se slovy nedá vyjádřit. Bolest ze ztráty milované bytosti ho plně ovládla. Poprvé za svůj život pocítil bolest. Ta v něm vzedmula vlnu odporu, zloby a nenávisti. Postavil se přesile, ale neznámé pocity, kterým neuměl čelit, jej ovládly. Bojoval. Bojoval za mne, svoji družku. Bojoval a cítil radost při zabíjení nepřátel. Bojoval a pach krve a smrti dosud nepoznaný, ho ovládl. Až dobojoval. Nezměrná bolest, která vyvolala odpor, zlobu a nenávist nás rozdělila. Temnota zahalila jeho duši, celé údolí i celou Zem.

…

Temnota pohltila mnoho duší na dlouhé věky a rozdělila mnoho šťastných párů. Vzala lásku Zemi. Temnota je v nás. Je třeba jí porozumět a přijmout. Temnota dokáže bojovat mnoha prostředky, zejména těmi nečestnými a záludnými. Strhává čisté duše a vysává z nich život.** Jedinou obranou je láska. Láska čistá, dávající i přijímající, čistá a zářivá. Láska, radost a štěstí.**

Bylo třeba se oddělit od Svědomí, abychom každý sám za sebe prošli zkušeností vlastní identity. Nyní nastává čas opětného sjednocení. Opětného napojení na Svědomí. Nyní se mohou duše rozdělené věky a ztracené v Temnotě opět díky Lásce shledat se svými partnery. Nastává čas zúčtování. Podívejme se každý do svého srdce a vypořádejme se s Temnotou a jejími zbytky Láskou. Jiná cesta ke Světlu a opětovnému štěstí, radosti a souladu nevede. Nastal čas shledávání a vyrovnávání svých závazků. Kdo se sám sobě dokáže postavit, vyhraje.

Vyhraje zpět Lásku, „ztracené údolí“ a celou Zem. A to stojí za tu námahu.

—

Napsala: Věra Ovečková, www.veraoveckova.cz